Jela jsem se vyškolit

2016-03-26-sonoAno, moji milí, člověk se musí pořád učit, i když je mu dvaapadesát. Školím se, abych uměla. Abych uměla dobře vytvořit tento web, aby mi tady fungovaly všechny odkazy a udělátka, abych vám mohla psát e-maily, abyste si tu mohli i něco koupit a já vám mohla vystavit účtenku. Školila jsem se, abych mohla podniknout tuto cestu k vám.

Chci totiž ve svém životě cosi změnit.
Podniknout podnikání.
Abych vám usnadnila vaši cestu k mým produktům, k obrazům, o kterých jsem už tolikrát slyšela:
„Ty bys to mohla prodávat!“
Ano, mohla. Ale jak? Jak se to dělá? Jak se to dělá správně?

Takže, vážení přátelé, myslím to vážně. Navzdory všem překážkám, které jsem si v životě sama nakladla v podobě svých předsudků (například že všichni podnikatelé jsou podvodníci), v podobě svých komplexů (například že nejsem dost dobrá a schopná) nebo v podobě svých strachů (například že nikdo nebude mít zájem o mé služby). Chci to dělat dobře. Asi to nebude nejlépe ze všech, ale určitě to bude nejlépe jak budu umět. Přestože nejsem sebevědomý mladý muž, který už od pohledu vyzařuje úspěch.
Nejsem člověk, který má celý život a všechny příležitosti teprve před sebou, naopak. Ale mohu to alespoň zkusit.

Dlouhý čas jsem si šušnila své vyšívání jen tak pro sebe, dobře mi bylo doma v zaprděném teplíčku. Samozřejmě, někdy jsem se chtěla pochlubit, ukázat výsledky svého úsilí. Ukazovala jsem jen trošce lidí, kteří náhodou objevili můj web. Vlastně jsem měla i několik výstav. Lidé se divili, že jsou na webu všechny informace zadarmo v dnešní komerční době. Prý web, který neprodává, je zbytečný. Nechci mít zbytečný web.

A tak jsem vyšla ze své komfortní zóny. Jinými slovy rozhodla jsem se vzdát se velikonoční pohodičky, užívání si volna, ranního vyspávání, válení se u televize. A namísto toho jsem se vydala do nejistoty, daleko od domova, mezi úplně cizí lidi. Pro někoho je nepohodlí normální, někdo jiný je dokonce vyhledává – říká tomu dobrodružství, vzrušení, zábava. Ale kdo mě znáte, tak víte, že pro mě nebylo snadné takové rozhodnutí. A přitom šlo jenom o dva dny života mimo domov.
Touha po informacích však byla silnější.

Tušila jsem, co mě tam čeká. Velký dav lidí, americké úsměvy nadšených sebevědomých podnikatelů. O přestávkách každý řešil své úžasné projekty (ano, některé jsou skutečně úžasné!).
Jakpak bych já mohla uspět se svým vyšíváním? Není ani potřebné (jako jídlo), ani žádané (jako peníze), ani všudypřítomné (jako zdraví), ani populární a neodolatelné (jako vztahy).
Je příliš speciální.

Lidé se seznamovali, vytvářeli kontakty, družili se.
Jsem příliš plachá.
Obzvlášť, když ve chvilkách oddychu, když si potřebuji srovnat myšlenky a vstřebat získané informace, hraje hlasitá hudba a pořadatelé vyzývají k tanci. Ach, ti hluční extroverti.
Jsem příliš statická.
Něco se dá naučit, něco se dá přizpůsobit a něco zkrátka mohu dělat úplně jinak než hlásají zaručeně osvědčené postupy.
Uvidíme.
Každopádně to mohu alespoň zkusit.
Budu vyškolená.

Ale žádné školení ze mě neudělá vydělávajícího robota.
Pro mě nejste jen peněženky, které chci otevřít.
Pro mě jste lidi.

life-training-brno-2016-03-26

Miroslava Zudová

Tvůrce vyšívaných obrazů.

Podívejte se do Obrazárny nebo si přečtěte Můj příběh.

Komentáře

    Přidat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *